Krize- žít v Americe neni žít jako ve snu - miliony lidí v bídě
Krize amerického snu zrála tři desetiletí
Barack Obama se přede dvěma lety »trefil« do očekávání většiny voličů.
Ať už hovořil o »novém startu« či »nové naději«, nebo dokonce o »novém začátku«, vždy ve skutečnosti sliboval jediné, co Američanům po léta se vzrůstající naléhavostí chybělo - o návratu amerického snu, napsal německý týdeník Der Spiegel.
Sen se vytrácel nejméně 30 posledních let, zprvu plíživě, ale už prezident Bill Clinton se ve své druhé prezidentské volební kampani nechal slyšet: »Je to v ekonomice, hlupáku!« A vyhrál. Jenže odvahu ke změně cesty ekonomiky do jednosměrné ulice už pak neměl...
Pustnoucí symbol
Apple Blossom Drive, tak se nazývá developerský projekt nedaleko floridského města Fort Myers, který Spiegel považuje za symbol konce amerického snu. Na několika hektarech jsou hotovy inženýrské sítě, vyasfaltovány komunikace, připraveny mělké základy, několik rodinných domků dokonce stojí v hrubé stavbě. Ale už druhý rok se tu prohání jen vítr. Chybějí lidé - jak stavební dělníci, tak zájemci o stavby.
Florida byla po léta vrcholem »amerického snu«, jeho nejviditelnější součástí. Každý rok se sem stěhovalo 200 000 až 400 000 »čerstvých« důchodců, aby tu v teplém klimatu strávili svá poslední desetiletí. Jak populace rostla, přibývalo i »sídlišť« prostých rodinných domků, v nichž penzisté tvořili většinu obyvatel. Postupně se »floridský ráj« stal symbolem, kam až to lze dotáhnout, žije-li člověk americký sen.
Vloni se to změnilo. Florida poprvé zaznamenala úbytek obyvatel, odstěhovalo se 58 000 lidí. Letos se trend ještě zvýraznil, lidé přestávají být schopni platit hypotéky, protože »domy snů« nevlastní, majiteli jsou banky.
Ti, kdo měli kam jít - k dětem či příbuzným - a odstěhovali se, patří ke šťastnější části floridských důchodců. Zůstali ti, kdo nemají jinou šanci či vůli začínat znovu. Přišli o domky, vystěhovali se do levných podřadných podnájmů, dny tráví ve frontách na »dobročinné polévky«. Jen v okrese Lee County je na státních potravinových poukázkách závislých 80 000 lidí, čtyřikrát více než v roce 2006. A mezi občany v aktivním věku činí nezaměstnanost oficiálně 12 %, neoficiálně dvakrát tolik. Ze snů se stala ošklivá kocovina. Nejen na Floridě celostátně sdílí 47 % Američanů přesvědčení, že »americký sen je mrtev« a 63 % se domnívá, že už nikdy nebudou schopni dosáhnout dřívější životní úrovně.
Vytratila se solidarita
Sociologové považují za první a důležitý projev společenské krize postupnou ztrátu solidarity s druhými lidmi. Jedním z projevů solidarity byla podle sociologa Roberta Putmana z Harvardské univerzity »sociální únosnost vztahů«. Lidé si nedovolili otevřené projevy sobeckosti. V roce 1950 pobíral ředitel velkého podniku 30x více než dělník. Nyní je to 300x víc. Putman hovoří o »sociální segregaci«. Za její následek označuje atomizaci společnosti, stačí prý si zajít na nejbližší bowlingovou dráhu. Dřív si dráhu pronajímaly skupiny hráčů, lidé se bavili hrou a povídáním mezi sebou. Nyní si dráhu, jak si sociolog všiml, většinou pronajímá jediný hráč. Hraje si sám, nesoutěží. Mohl by třeba prohrát, mohl by na sebe v povídání s jinými, které považuje za konkurenty, něco prozradit. Maličkosti, ovšem Putman je považuje za zásadní!
Vlastnictví jako základ
Ještě začátkem 90. let měl bývalý prezident George Bush st. jasno: »Vlastnictví domu je srdcem amerického snu.« Říkal to v době, kdy 60 % Američanů žilo v rodinném domku, v době, kdy se banky i stát předháněly v půjčkách a pobídkách. Developeři stavěli jak o závod. Jenže nešlo o víc než o »kšeft«, banky získávaly nové výnosné pole činnosti a svého vlastnictví. Letos stoupl počet amerických domácností, které nejsou schopny splácet hypotéky, na 11 milionů. »Stalo se to, že Američany opustil rozum, tvrdohlavě si nepřipouštěli, že utratit mohou jen to, co vydělají,« říká Alex Jakobeit, floridský realitní agent. Lidé však podle něj mají polehčující okolnost. Vlády, jak šly jedna za druhou, je k utrácení vyzývaly, označovaly jej za »vlastenecké«.
Alan Greenspan, dřívější dlouholetý šéf státních rezerv, s oblibou hovořil o »společnosti vlastníků«. A nejen hovořil, postupně odstraňoval všechny překážky, které omezovaly velké společnosti, změnil daňový systém ve prospěch bohatých lidí, podporoval rozvoj vysoce rizikových finančních operací ve jménu okamžitého velkého zisku. Byl v úřadě v letech 1987-2006. Tedy v době, kdy se postupně hroutil americký sen, až do jeho kolapsu, kdy teprve odstoupil. Většina Američanů dlouhá léta neviděla, nebo nechtěla vidět, že Greenspan budoval stavbu na prohnilých základech.
Platy nerostou, ceny ano
Petersonovi mají dvě děti, dvě kočky a dvě auta. Znají se od školy. Marc Peterson provozuje malou firmu na prodej a montáž oken. Amie je zdravotní sestrou. V roce 1991 se vzali a pořídili si domek ve floridském Cape Coral. Teď jim banka poslala »ortel«, vezme jim dům. Marcovi vázne podnikání, nestavějí se domy, nejsou potřeba okna. Chtěl by vzít jinou práci. »Žádná není,« krčí rameny. Rodina se, kromě domu, zadlužila i za kvalifikační kurs, který Amii naučil používat nejmodernější zdravotnické přístroje. Obě půjčky nezvládají. Ale Amie si díky rekvalifikaci udržela místo, takže půjdou do pronájmu - jeden pokoj pro čtyři lidi, voda na chodbě. Tohle utáhnou... »Je to frustrující, oba pracujeme 20 let a za tu dobu se mi plat nezvýšil, ceny však rostou stále,« říká Amie. Podle statistik se během posledních 30 let platy skutečně nezvýšily.
V roce 1978 činil průměrný příjem 45 879 dolarů ročně. V roce 2007 - po očištění od inflace - 45 113 dolarů. Profesorka Elizabeth Warrenová z Harvardu vypočítává, že jen inflace za tu dobu zdvojnásobila ceny, k tomu je třeba připočítat stoprocentní zvýšení plateb na zdravotní pojištění. »Růst cen oproti platům způsobil, že dlouholetá neoficiální norma - že totiž vdaná žena zůstává v domácnosti - byla prolomena a dnes už neexistuje. Rodina by z jednoho platu nevyžila.« O to je však horší situace, když o práci přijdou oba manželé, stávají se z nich a jejich neplnoletých dětí bezdomovci. Podle statistik ministerstva práce žije v USA pod hranicí chudoby 50 milionů lidí.
Únava
Jedno z říjnových odpolední přišel prezident Obama na předvolební mítink v jednom malém americkém městě. Lidé mu říkali o nezaměstnanosti, o svých nadějích, které se nenaplnily. Pak se dostala k mikrofonu Velma Hartová. »Pane prezidente, jsem žena, matka, americká veteránka, příslušnice střední třídy. Když to řeknu mírně - jsem vyčerpaná tím, jak vás stále obhajuji, jak obhajuji své nadšení, s nímž jsem vás volila, jsem unavená a rozčarovaná.« Hartová je typická Obamova volička - černoška, prezidentova vrstevnice, má práci ve veteránské organizaci - přesto prohlásila: »Finanční krize ohrožuje mojí rodinu. Spolu s manželem jsme se léta těšili, že náš život se začne měnit k lepšímu. To se nestalo. Můžete mi, pane prezidente, upřímně říci - stane se to někdy vůbec?«
Obama prohlásil, že rozumí a snažil se uklidnit sál, který po slovech Hartové šuměl. Odpověď však ve skutečnosti nedal. Asi ani nemohl, buď by musel přiznat, že v sen věřil také a nevěděl, v jakém skutečném stavu je země. Nebo by musel říci, že své sliby, které zdvihly na nohy miliony lidí, nemyslel doslova...
12. 11. 2010(jo)